Podzimní Dachstein

Autor: Fil (29.09.2011)

Do začátku školy zbývá asi 5 dní. Co s nimi? To je přece jasný – jede se lézt! S kamarádem z Prahy jsme se domluvili, že dáme pokus v jižní stěně Dachsteinu.

Ve čtvrtek kolem osmé večer vyjíždíme. Předpověď počasí na příští čtyři dny nemůže být lepší. Kondice je snad taky dobrá a natěšení jsme jak malí kluci, takže nám nic nebrání v této slavné stěně dát aspoň pokus.

Na parkál přijíždíme v pátek nad ránem. Rozhodujeme se, že do toho vlítnem až v sobotu, protože jsme po cestě zralí tak akorát na spánek. Celý dopoledne tak nějak prozevlujem a prospíme. Odpoledne se jdeme rozlézt do kratší cesty Locherwelt. Tento sedmidélkový skvost se nachází v západní stěně Gamsfeldspitze, takže nám tam odpoledne parádně svítí sluníčko a my můžem lézt i na konci září jen v tričku. Cesta je psaná za 8-. Nejprve se mi to nějak nezdá a nechci do toho jít. Přece jenom jsem v této obtížnosti ještě v horách nic nelezl. Joskin mě ale ukecal, že prý na to máme. Celá linka je celkem vyvážená, žádná délka nejde pod 6. Klíčová je čtvrtá a sedmá délka. První z nich vychází na mě. Hned na začátku člověk musí přelézt těžký bouldr a pak je to až ke štandu brutální vytrvalost. Poslední dýlku tahá Joskin. Ze začátku to vypadá dobře, ale pak ho mírně převislá spárka přece jen udolá a chlapec odsedává. Já to na druhym nějak udolávám, ale funěl jsem u toho, jako kdybych vzpíral 150 kilo. Děláme rychlé vrcholové foto a jedem dolů za jídlem a pitím. Celý zbytek dne vaříme, jíme a připravujem se na zítřejší prásk.

Ráno zvoní budíček ve 4:40. Nejdřív si myslím, že se mi to jen zdá, ale realita je krutá – nezdá a já z toho spacáku opravdu musím ven. Rychle do sebe hodíme nějakou tyčinku, nasazujem čelovky a jdeme na to. Nástup trvá asi dvě a půl hodiny. Dá se to dát i rychleji, to by jsme se ale nesměli ztratit v tom zatraceným suťovým poli.

V osm ráno začíná Joskin tahat první délku naší štreky. Vybrali jsme cestu Serpentine, která se nachází skoro uprostřed stěny a má něco kolem 700 metrů. V topu, co jsem našel na netu je to za 6+. Hned na prvním štandu se však přesvědčujeme, že to nebude taková prdel, jak jsme si mysleli. První délka byla psaná za 5, nám to však přijde minimálně o stupeň těžší. Navíc tam není jediný fixní jištění a na co člověk šáhne, to padá nebo je mokrý. Druhá dýlka má být za šest a mají tam být tři skoby. Skoby potkávám dvě a štanduju na mizerných hodinách a ještě horším čoku. Tady už něco nehraje. Asi jsme jinde, říkáme si. Každopádně lezem ještě tři délky, ale není to o nic lepší než ty úvodní dvě. Na topo jsme už dávno rezignovali a lezem, jak se říká, podle ksichtu. Sem tam člověk nad sebou vidí skobu, někdy dokonce i nýt. S 6+ to ale nemá nic společného, shodujem se tak na sedmičce. Na konci šesté délky se dostáváme pod hrozivě vypadající převísek. To nás definitivně ujišťuje, že to musíme obrátit, dokud je čas a síla. A tak začínáme slaňovat dolů. Samozřejmě se nám neuvěřitelně motají lana a občas se i seknou. Asi za dvě hoďky jsme nakonec dole. Balíme a vydáváme se na cestu zpět. Snad se to příště povede. V téhle cestě mě už ale asi nikdo neuvidí a kdo si myslí, že Serpentina je pěkná a přehledná, tak se fakt mílí. Po cestě se ještě zastavujem v nádherně vyjištěné klettergarten To abychom si spravili chuť. Tady se to leze, když jsou nýty po metru. Padají i nějaký 7+. Na večer scházíme k autu a rozhodujeme se pro cestu domů.

Za pochodu se rozhodujem, že když dojedem brzo do Čech, tak se ještě zastavíme na vltavské žule v Jickovicích. Na čáru jsme dojeli kolem jedenácté. Po dvanácté uleháme do autobusové zastávky kdesi před Jickovicemi.

V neděli se brzo probouzíme a dojíždíme těch pár kiláků k přehradě Orlík, kde se nachází námi zvolené skály. Já tu ještě nikdy nebyl a tak mi Joskin ukazuje místní klasiky. Musím uznat, že má dobrý vkus a že co cesta, to perla. Lezení je tu fakt bomba. Jištění tu pár je, ale hlavně se leze po vlastním. Je tu fůra ploten a spár, najdou se ale i převisy. Sázíme jednu 6 za druhou, padají i nějaký 7. Odpoledne se vydáváme domů, ku Praze.

Kdybych měl tento výlet shodnotit, tak bych řekl, že se nakonec povedl. Vylezli jsme těžkou vícedélku a zjistili jsme, že jižní stěna Dachsteinu není žádná prdel, že se jedná o poctivý horský lezení se vším všudy (nezdá se to, ale i tohle je dobrá zkušenost).

PS: Kdyby jste někdo měli náhodou průvodce na Dachstein, tak dejte vědět. Hrozně by mě zajímalo, do čeho jsme to nalezli. Na netu jsem to nikde nenašel.

Zduř

Fil

Komentáře

Fotky k článku


Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek