Podzimní hákování

Autor: Fil (12.12.2011)

Podzimní hákování
S přicházejícím podzimem jsem vyměnil lezečky za pohorky a na sedák připnul žebříčky. Mnozí z vás si možná řeknou, že hákování už dávno odzvonilo a že tento druh lezení je poněkud zpátečnický. Proč mrznout někde na štandu, proč viset v rezavé skobě, proč sedat do frendu založeného jen za dvě vačky? To jsou otázky, na které si mnoho lidí odpoví, že je to holý nesmysl a jdou raději drtit do tepla na bouldrovku. Možná mají pravdu. Podle mě však má hákování své nezaměnitelné kouzlo, které ho odlišuje od ostatního lezení. Občas to považuji za jistý druh meditace. Hlava se vám dočista vyprázdní a vy nevnímáte naprosto nic, než spatně založený háček, ve kterém zrovna sedíte. Když se vám pak podaří založit další kousek a odsednete do něj, děkujete Bohu, že vás háček nezklamal a vy jste nespadli kamsi do hlubin. Další nádherná věc je atmosféra samotného lezení. Začíná se šeřit, krajinou tiše poletuje sníh. Vy a váš spolulezec se houpete na jednom štandu kdesi v klenbě obrovského stropu. Pak váš parťák jen řekne: „jdu“ a vydá se na cestu do neznáma. Opatrně zatěžuje každé jištění a modlí se, aby uneslo alespoň jeho váhu, když už ne případný pád. Do ticha se sem tam ozývá tlučení skob, sem tam nepříjemné skřípění frendů, když si „sedají“. A pak se jen ozve: „mám štand, zruš“. Toto všechno jsou zážitky, které alespoň ve mně vždy zanechají hlubokou vzpomínku. Vzpomínku na přátelství, strach, vzrušení, radost, odhodlání a překonávání sama sebe. Zkuste si to taky někdy, uvidíte, že se vám to zalíbí.

Z loňské sezóny mi zbyly nějaké nevylezené cesty a teď nastal ten pravý čas se do nich “pověsit“. Začal jsem na Pálavě. Kamarád z Jeseníku chtěl vyzkoušet volně cestu Broučků (IV+ A2). Že to prej mám háknout a on, že na druhym dá pokus. První délku, která je volně za 5+ přelézá Asu na prvím a štanduje v malé jeskyňce. Když k němu dolezu a podívám se nahoru, tak se zděsím, protože nic nevidím. Po důkladném prohledání na mě však vykoukne skobka. Super, ale jak k ní, je tak dva metry daleko. Zakládám nejmenšího mikrofrenda. Nesedám do něj (to by chlapec asi nedal), jen se ho přidržím a mega nátahem cvakám skobu. Uf. Dál je to asi deset metrů přecvakávačka s občasným volným mezikrokem. Pak přijde jeskyňka na perfektní frendy. Založím a lezu dál. Řada napůl zatlučených skob (musí se obvazovat) mě vede pořád nahoru (kam jinam, že :). Pak přijdou na řadu pověstné „digitálky“. Normálně bych o provazování hodin ani nemluvil, ale tohle je jiná liga. Nejtenčí repkou (průměr 3 mm) provazuji hodinky. Sloupek je široký asi jen půl centimetru. Naštěstí jsem na to byl připravený, takže mě to ani nepřekvapilo. Dál cvaknu ještě dvě skoby a pak mě čeká jen asi 10ti metrový volný odlez zarostlým bordelem k vrcholovému stromu. Asu se do toho pouští a až do jeskyňky, ta s těma frendama, dolézá volně. Prý to bude tak za osm. Dál však jeho postup zastaví hladká plotna. Chytů tam fakt moc není. A tak to balí a dohákovává za mnou. Tohle je prý jiná liga, tipuje obtížnost kolem 10, 11.Další cestu vybíráme Velký pavoučí výstup (IV+ A2). Jde vlastně o přecvakávání z jedné urezlé skoby do druhé. Za celou cestu jsem založil asi jen jeden čok a dva frendy. Zajímavý je ale začátek. Cesta vede přes největší převis, do kterého se nastupuje následujícím způsobem. Člověk prováže poslední skobu 120kou smycí, chytne se jejího konce, nadupe nohy skoro až ke skobě, takže je vlastně v pozici letícího supermana a na protějším konci (v podstatě jste zalezlí v jeskyňce a pod převisem) s vypětím všech sil cvakne kýžený kruh. Parádní krok, doteď mi však není jasné, jak ho borec přelez na druhym.

Další trip směřuji o pár týdnů později na mou oblíbenou Býčinu. Chybí mi tu už jen dvě hákovačky. První z nich je vlevo u vstupu do jeskyně. Cesta se jmenuje Z díry (II A2) a byla už přelezena i volně. Nejdřív drajtůlově a pak i čistě Adamem za 10. Já vím, hodně lidí štve, když se hákují věci, co už mají volný přelez. Já si ale myslím, že není důvod tyto cesty zakazovat lézt technicky. Když v nich nebudu tlouct skoby (abych nepoškodil místo, kterého se eventuelně volný přelezce může držet), tak není problém. Cesta není těžká. Chvíli se přecvakává a pak následuje pár lehce nejistých kroků za frendy a čoky.
Druhá cesta na programu se jmenuje Malá Macocha (VI A1). Je to vlastně druhá délka Pornovztahů, které jsme lezl už loni, ale kvůli času jsme nemohli lézt dál. Takže nejdřív mě čeká známá práce na první štand. Pár skobek a nýtků tvořících úvodní pasáž přebíhám celkem rychle. Zastaví mě však stropová diagonální spára, která vede až na štand. Mimo asi dvoje provázané hodiny v ní není žádné jištění a tak zakládám jako divý. Frendy kupodivu drží, i když je ta spára dost otevřená. Asi za hodinu jsem na štandu a dobírám borce. Druhá délka už je jedno velké neznámo. Vím jen, že v ní jsou dva borháky a spousta lokrů. Nasazuji lezečky a zkouším to volně. K mé radosti to jde. Člověk se jen nesmí bát lézt v ne zcela stabilním terénu. U obou z borků vždy posedím a popřemýšlím co dál. Ke konci člověk přeleze přes obrovský volný odštěp, který vypadá, že se pod vámi každou chvíli urve. Pak už jen poslední čtyři metry bahnem a listím na štand. Krásná podzimní cesta.

Po nějakém čase se domlouváme zase na Pálavu. Tentokrát přijíždíme a nevidíme na krok, protože je mlha a lehce poprchává. Ideální hákovací počas. Vybral jsem cestu Tvrdé reality (V+ A3). Cesta začíná až od půlky stěny a tak je nutné něčím nastoupit, ideální je k tomu využít Zavřelovu direktu (IV+ A2). Hned na nástupu si člověk všimne, že skoby jsou nějak daleko od sebe. V podstatě mezi každýma dvěma se musí udělat volný krok. Není to nic příjemného, ale dá se to. Pak dolézám k poslední skobě a dál nic. Nejen že nic, ale dokonce neuvěřitelně rozbité nic. Připadám si jako, kdybych seděl uprostřed obrovské stavebnice lego. Na co se člověk podívá, to je volné. A v tom, že mám odlézat volně? A ještě s vidinou pádu do té staré urezlé skoby? No ty vole! Chvíli to rozdýchávám a pak se vydávám na cestu. První tři kroky jsou nejhorší. Nejlepší chyty jsou volné a tak člověk leze za šílené mrdky, bočáky a jiné blbosti. Po osmi metrech zakládám první jistění (tutový frend) a odlézám lehkým (pevným!) terénem na štand. Kámoš dolézá za mnou a diví se, jak jsem to mohl lézt (já se taky divím). Cesta tvrdé reality vede přes tři vajíčka (malé jeskyňky – vhloubeníčka) na vrchol Martinky. Jsou tam tři bytelné kruhy, jinak pár skobek. Začíná to celkem v pohodě. Sem tam skoba, sem tam frend. Pak ale dolézám k místu, které mi popisoval kamarád takto: „ a pak jsem tam ty vole dělal tři kroky přes háčky v převisu“. Po žádné poličce ani dírce na háčky však není vidu ani slechu. Jediné co vidím je mělká dírka, do které nejde nic dát. Další skoba je asi dva metry nade mnou. Nakonec vymýšlím šílený plán. Do mělké dírky dávám čok a přitloukám ho shora skobou (jde zatloucta asi 2,5cm) opatrně se do toho věším. Drží! Co dál? Teď už jsem našel kapsičku na háček a tak ho dávám. Moc nedrží a tak se jen přidržuji a cvakám skobu. Dál jsou asi tři skoby, čok, obhoz zle vypadajícího šutru a místo pro štand. Jsou tu dvě skoby a fůra míst na tutové frendy. Dobírám borce a když dolézá za mnou, tak zjišťujeme, že je tma. Čelovky máme samozřejmě dole v batohu. Chybí nám asi 10 metrů na vrchol a vidíme jen jednu skobu. Domlouváme se, že na to kašlem a tak chystáme slanění. Je to asi 50 metrů, takže musíme na jednoducho. Na štandu taky necháváme všechno jištění. Unaveni uleháme do spacáků a řešení nastalé situace (lano a matroš ve stěně), necháváme na ráno. Ráno se dohodneme, že slaníme z hora (mám ještě jedno 30m lano) a štand i lano vybereme. A tak se i stane. Vše dobře dopadlo.

Přišel prosinec a sním i největší akce. Pan M neboli Macocha. Po loňském neúspěchu v Příklepovém stropě (V+ A3) jsem letos namotivován na maximální mez. Ve čtvrtek vyjíždíme. Není zrovna hezky, ale ani vyloženě neleje, takže cajk. Do díry přicházíme asi ve čtyři a než se nachystáme, je už tma. Cítím se jako vánoční stromeček. Se vším tím harampádím vážím asi o 100 kilo víc. První délka vychází na mě. Pamatuju si ji z loňska, takže za půl hodiny už sedím na skejtu a tahám tahačák. Ve druhé délce je už potřeba zakládat. Spára je ale tutová, takže se není čeho bát. Třetí délka je krátká. V podstatě celá po nýtcích. Vlastně to je pořád délka druhá. Většina lidí (i my) však mezištanduje kvůli tahu lana a nedostatku expresek. Další délku leze kámoš. Odlézá po nýtovém žebříku asi 15 metrů a tam nýtky skončí. Chvíli přemýšlí a nakonec dává mikrofrend. Opatrně nastupuje. Drží. Super, jede se dál. Ohledává místo. Aha, spárka na trojku čoka. Zakládá. Zkouší. Taky drží, to nám to ale dneska pěkně jde. A najednou rup. S borcem se mikráč vyrval a on padá asi dva metry. Nic hroznýho, ale naneštěstí se při pádu pořád držel svazku stoperů a tak si rozedřel dva prsty. Škaredě mu z toho valí krev. Je to sice jen povrchový, ale nechce to přestat. Rozhoduje se, že to balí. Ve chvíli, kdy to oznámí, se mi zatočí svět a vidina kýženého snu – zdolání Příklepu, se mi rozplývá před očima. Tak zase to letos nepustilo. Kurva,… Nedá se nic dělat, s tou rukou to fakt dál nejde. Stěží dohákuje zpátky ke mě. Já zatím chystám slanění. Jedeme dolů. Nemluvíme. Dole vše pobalíme a je KONEC. Ještě zkouším (jako loni) na rychlo někoho ukecat, aby to se mnou dolezl, ale všichni mají své plány. Pak mě borci překecávají do sóla. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám, ale nakonec zvítězí chladný rozum a pokora. Vyspíme se a další den ráno se vracíme domů. Snad mi to příští rok vyjde a jestli ne, tak se fakt naseru a nebudu hrát!

Tak jsem tu na pár řádcích popsal své zážitky a zkušenosti z letošního hákování. Vím, že tyto věci jsou nepřenositelné, ale snad se vám to trochu líbilo. Na konec můžu dodat jen: ZKUSTE TO!
Hore zdar
Fil

Komentáře

Michal (12.12.2011 v 18:05)
No a komu jinýmu už by měla dát, když né těmhle mladým, nabouchaným a zapáleným a to dřív než jim to zapálení nějaká jiná M, B, P ,K, T a další (však známe) sfoukne. Za rok to klapne.

Fil (12.12.2011 v 9:31)
fotky: http://eldir.rajce.idnes.cz/

Bin (12.12.2011 v 8:43)
No pěkně, draku !!!!! Konečně s taky napsal, žes něco vylezl. Tvůj textík mi připoměl mé bouuřlivé nadšenecké mládí. Jenom z toho kua nevyrůst. Slečna "M" ti asi není souzená. Ale třeba jednou dá. Jen tak dál

Fotky k článku


Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek