Únorové Turecko

Autor: Fil (21.02.2012)

Už na podzim jsme začali plánovat letošní „teplé“ zimní lezení. Po loňském Choru se nám myšlenka zimního výjezdu za teplem velice zalíbila a tak jsme na začátku listopadu koupili letenky do turecké Antalye. Co by kamenem dohodil od této milionové metropole leží nejslavnější turecká lezecká destinace – Geyikbayiri.
Letos nás jel nezvykle velký počet. Osazenstvo tvořili: Standa s Nikčou, Honza s Káťou, Zajda, Drak, Ondra a jako jediný zástupce z Moravy – já.
Odlétali jsme desátého z Vídně. Do rakouského hlavního města jsme se dopravili pomocí autobusu student agency, kde jsme jim vypili snad všechnu horkou čokoládu, kterou zdarma nabízeli. Let trval necelé tři hodinky. Po výstupu z letadla nás uvítala příjemná teplota, asi 12°C. Rozhodli jsme se strávit první noc ještě na letišti, protože se nám nechtělo shánět místní dopravu takhle navečer.
Ráno jsme se přesunuli na otogar – autobusové nádraží, kde jsme nasedli do busu a hurá za lezením. První místo byl 60 km vzdálený Olympos. Asi za hodinku a půl nás autobusák vysadil na malé křižovatce, odkud jsme už museli šlapat sami. Naštěstí jsme chytli stopa a tak jsme těch sedm kilometrů dolů k moři zvládli asi za 15 minut. Jelikož bylo parádní teplo, šli jsme se rovnou okoupat. Moře mělo příjemných 17°C. další cesta vedla přes starobylé rozvaliny dávného města Olympos. Při procházení ruinami na nás dýchala historická atmosféra tohoto místa.
Odpoledne jsme se dostali konečně ke skalám. Uvítala nás krásná do červena zbarvená lehce převislá 40-ti metrová hradba sektoru Hörgüc. Lezli jsme až do večera. Holky zvládli nějaké pětky a nám se podařila i nějaká 8 mínuska (Rektal tuse). Zjistili jsme tak, že zdejší klasifikace není zas tak tvrdá, jak jsme si původně mysleli. Večer jsme se ubytovali v známém Kadirově stromovém kempu (v domcích na stromech jsme však z finančních důvodů nespali, měli jsme vlastní příbytky – stany).
Druhý den ráno, po vydatné snídani (kotel vloček a kuskusu), jsme se pro lenost rozhodli lézt v pouze přes řeku vzdáleném sektoru Kadir. Cest tu moc nebylo a tak jsme to vzali zprava doleva a vylezli skoro všechno. Sluníčko parádně svítilo a tak se dalo lézt i bez trička. Odpoledne jsme se vydali zase do Hörgücu, abychom se trochu zapotili v převisech. Vylezli jsme si parádní 45-ti metrovou 7+ku (Kadir Kaya) a pár dalších kratších, ale stejně zajímavých cest. Večer jsme si po cestě do kempu nasbírali asi tunu všudypřítomných pomerančů a baštili je až do noci.
Další den jsme se rozhodli pro restday. Prošli jsme si ještě jednou rozvaliny starověkého Olymposu a zamířili jsme k bájným Chimérám, ohňům šlehajícím z útrob země. Po cestě jsme se i navzdory velkým vlnám vykoupali v moři.
Čtvrtého dne jsme se vypravili na nedaleký sektor Vadi, kde se nám povedlo první 7áčko (Uzun Yol), takže radost veliká. Sektor se nám ale už tolik nelíbil, protože tu byla skála hodně ostrá a báli jsme se o prsty, přece jen musí vydržet ještě pět dní. A tak jsme se přesunuli do přímořského sektoru Cennet, kde jsme si po zbytek dne dávali pořádně do těla. Zkoušeli jsme ještě jednu osmu (Cennet cehenem). Po celodenním lezení už však nebyly síly na spojení všech kroků a tak jsme odcházeli s nepořízenou.
Další den jsme zasvětili pomalému přesunu do druhé oblasti – Geyikbayiri. Po cestě jsme samozřejmě nevynechali poslední koupání v moři a zastavili jsme se také v sektoru Cirali, který je vidět při příjezdu do stejnojmenné vesničky. Cesty jsou tu dvoudélkové. První délky vždy tvoří plotna (do 6UIAA) a druhé mohutný převis (od 9UIAA). Večer jsme se utábořili kus od hlavní cesty. Tentokrát jsme totiž bohužel neměli takové štěstí jako při příjezdu a nestopli jsme si žádný odvoz a tak nám výšlap k hlavní silnici trval poněkud déle, než jsme původně plánovali.
Ráno jsme se sbalili a tak tak jsme stihli autobus, který nás odvezl zpátky do Antalye. Odtud jsme pokračovali malým autobuskem směr Geyikbayiri. Šofér nás vyhodil přímo před kempem, kde jsme postavili stany, uložili věci a mohli se vydat za lezením. Hlavní sektor (od kempu vzdálený asi 5 minut) tvoří asi kilometr dlouhá stěna, ve které se najdou snad všechny druhy lezení, které si umíte představit. Krápníky, převisy, rajbásky, komíny, prostě všechno. Navíc na skály svítí skoro celý den slunce a tak se dá lézt i v únoru bez trika. Lezeme místní klasiky, jako je Nirvana (první cesta v oblasti) nebo Saxofon (převislá paráda s nohendem, kdy se zády opíráte o obrovský krápník). Daří se i těžší kousky Caf caf, Drill instruktor, Klakson (7+/8-), Yagmur duasi, In ordan (8-). Dájí se najít i dvoudélkové cesty jako jsou například Babylon (6-), Schachmat (7+), Banana monster (7+/8-). Poslední dvě jmenované jsme ale lezli vždy na jednu pořádně dlouhou délku.
Dny ubíhaly a naše turecká dovolená se chýlila ke konci. Každý den jsme si proto lezení užívali do posledních slunečních paprsků. Po večerech jsme seděli v kempu ve společenské místnosti a kromě vaření a jídla jsme se bavili s lezci všech možných národností.
Poslední den se nám povedlo na závěr zájezdu dát ještě jednu osmičku. Jmenuje se Fire spire . cesta začíná delikátní technickou položenou pasáží, pak se nakolmuje. Nejdřív se leze v takovém pseudo komínku a výlez je přes parádní krápník.
Poslední den jsme vstali brzo ráno, protože jsme museli být do 11 být na letišti. Odvoz jsme měli domluvený se stejným chlápkem, který nás vezl i cestou tam. Kupodivu borec opravdu přijel a my tak letadlo v klidu stihli. Podvečerní Vídeň nás nakopla zpět do reality. Bylo kolem 3 stupňů. Uvědomili jsme si, že se vracíme do pořádné středoevropské zimy.
Holt na další lezení v tričku si budeme muset ještě pár měsíců počkat. Nezbývá než se těšit na jaro a léto nebo na příští zimě-letní lezenici.
Hor zdar
Fil

Nějaké foto je na http://eldir.rajce.idnes.cz/

Komentáře

Bin (07.03.2012 v 8:43)
No hurááá ! ! !

Fotky k článku


Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek